Všichni jsme byli v očekávání, jak dopadne obnova dalšího českého roadracingového podniku. Po patnáctileté pauze se opět jely závody ve středočeských Dymokurech. Zdejší trať bývala vždycky hodně rychlá a relativně bezpečná, proto pořadatelé zařadili do programu závody všech rychlých tříd, které se momentálně u nás jedou a samozřejmě bylo pamatováno i na klasiky.

Trochu byly obavy z toho, jestli vyjde počasí, ale nakonec, teda hlavně v neděli, to bylo luxusní babí léto. V pátek odpoledne jsem se do Dymokur vydal, abych pozdravil kamarády v depu a samozřejmě abych obhlédl trať. No o tady mě čekalo první a ne zrovna milé překvapení. Jel jsem sice na turistu, ale když jsem gixera odstavil v depu poblíž stanu Máry Červeného, překvapilo mě, jak velké množství kamínků se mě nalepilo na pryže. No nic, říkal jsem si, jede až zítra, navíc po trati jezdil zametací vůz.

No jenže sobota byla o poznání horší. Silný studený vítr, teplota pod +10°C, zvolený způsob a termín opravy silnice, ohřáté gumy závodních motocyklů, které lepily a v neposlední řadě i výkon strojů, to všechno byl mix, který zamotal hlavu jezdcům, mechanikům a hlavně pořadatelům. Prostě po objetí několika málo kol se uvolněný štěrk nabalil na pneu a doslova se do nich zažral. Každým kolem nás jezdci hlavně při průjezdu cílovkou pokropili kamínky, bylo to jako dávka z kulometu. Jak se asi cítili o ni sami, když se do nich všudypřítomné kamenivo neustále trefovalo, se mě ani nechce domýšlet. Všechny tyhle okolnosti měly za následek nebývalé množství pádů, kterých nakonec bylo celých dvaadvacet!! Havárie se nevyhnuly ani top jezdcům, své by o tom mohli vyprávět Patrik Kolář, Dušan Novosád, Ingolf Schmidt, Víťa Hatan nebo třeba Roman Skoupý. Bohužel všichni jmenovaní si při haváriích přivodili četná zranění a tak bylo jasné, že do závodů nenastoupí. Rekordmanem se tak nechtěně stal Petr Kolář, který havaroval celkem třikrát. Asi nejkritičtější situace byla na křižovatce na Městec a pak v Činěveském esíčku, resp. v poslední pravé před sjezdem do Dymokur.

Po každém odjetém tréninku nastoupila technika v podobě zametacího vozu, ale i tak se situace moc nelepšila. Jury dokonce uvažovala o zrušení celého podniku, ale nakonec to byli jezdci, kteří řekli své ano a tak bylo jasné, že i přes sobotní problémy se budou moci diváci těšit na nedělní závody.

Jak dopadly tréninky? Jezdce uvádím od nejrychlejšího

SPORT 125

Marek Zima, Lukáš Bělič, Petr Kolář, Michal Savinkov, Michal Šlezar, Marcel Hruboš

Celkem se na startovní rošt postavilo 22 jezdců. Do závodu nenastoupil Petr Kolář, který na konci tréninků havaroval.

GP250/GP125/250CRR

Henrik Voit, Eric Lenser, Pavel Navrátil (všichni GP250), Patrik Kolář (GP125), Alexandr Vysloužil, David Hanzalík (oba 250CRR)

Do závodu se kvalifikovalo dohromady šestnáct jezdců, ale Patrik Kolář a Dušan Novosád nemohli nastoupit. Důvody jsem uvedl výše.

SuperTwin/400cc/supermono

Michal Dokoupil, Marek Němeček (oba twin), Karel Kalina (mono), Víťa Hatan (mono), Lukáš Petrla, Marián Blažek (oba twin)

Do závodu nakonec nenastoupil Michal Dokoupil, který lehce havaroval v závěru tréninku, ale tím pravým důvodem byl stav povrchu závodní tratě. No o Víťovi Hatanovi jsem se už zmínil, tady jedna taková perlička, Víťa upadl na stejném místě jako při posledních Dymokurech před 15ti roky.

600cc

Marek Červený, Michal Vecko, Petr Homola, Martin Holoubek, Petr Bičiště, Roman Skoupý

Tady zůstalo prázdné místo po Romanu Skoupém…

1000cc

Pavel Tomeček, Aleš Nechvátal, Roman Skoupý, Leoš Hlaváček, Martin Trachta, Tomáš Mysliveček

Nedělní ráno nás všechny přivítalo krásným slunečným počasím a dokonce i rtuť na teploměru začala nezadržitelně stoupat vzhůru. A to bylo dobře, atmosféru umocnila i velmi slušná divácká návštěva. Těžko se odhaduje, kolik lidí se přišlo na obnovenou premiéru podívat, ale když řeknu, že diváků mohlo být nějakých 8000, tak si myslím, že nejsem daleko od pravdy.

Po konzultaci ředitele závodů s jezdci bylo rozhodnuto, že všechny závody budou zkráceny na 12 kol. někomu se to možná může zdát málo, ale vzhledem k okolnostem to bylo velmi moudré rozhodnutí.

Nedělní program odstartovali klasici ve společném závodě tříd 250cc, 350cc a 500cc. Ve dvěpade zvítězil Marek Koudelka před Jiřím Švihnosem a Petrem Šupíkem. Třiapůly vyhrál Lukáš Bělič a půllitry Johann Fürböck před Jiřím Grechem a Janem Čížkem. Že to nebyl jen takový cajdáček o tom svědčí i nejrychlejší kolo, které zajel průměrem 137.924 kmh!

Od startu třídy SPORT125 šel do vedení Marek Zima, za kterého se pověsili Lukáš Bělič, Michal Savinkov a Michal Šlezar. A bitva to byla, jak se patří. Marek zima trochu poodjel, ale za ním to vřelo. Na druhé místo se probil Bělič, kterého v pátém kole předjel  Savinkov. Šlezar se držel v těsném závěsu. V sedmém kole šel do vedení Savinkov na třetí místo se dostal Šlezar. Následující kolo vše rozhodlo, nejdříve měl technický problém se svým strojem  Lukáš Bělič (spadl mu řetěz) a propadl se až na šesté místo. Kolo na to šel do vedení Šlezar a svůj náskok udžel až do cíle. Pod šachovnicovou vlajkou dojeli jezdci v pořadí Michal Šlezar, Michal Savinkov a Marek Zima. Lukáš Bělič ještě zabojoval a nakonec dojel čtvrtý.

Spojený závod twinů, malých supersportů a mon, měl jednoznačný průběh. Marek Němeček při neúčasti Michala Dokoupila neměl rovnocenného soupeře v poli a tak jel svou spanilou jízdu od prvního do posledního kola. Druhý nejrychlejší twin pilotoval Lukáš Petrla a třetí Marián Blažek. Rozestupy prvních tří jezdců této kategorie se ustálily na deseti vteřinách. V monech si suverénně vedl nestárnoucí Karel Kalina, který druhému Dani Zörnwegovi nadělil více jak patnáct vteřin a třetímu Marcelu Kučínskému dokonce téměř 48. V malých supersportech se utvořily dvě dvojice, první ve složení David Hanzalík a Michal Šlezar bojovala o vítězství a druhá, ve které jeli o třetí místo Tomáš Heimerle a Petr Kunz. Jezdci dojeli v tomto pořadí až do cíle.

První vrchol nedělního programu je tady. Závodu třídy 600cc se účastnila celá domácí špička, tedy s výjimkou Michala Dokoupila. Z první řady nejlépe vystartoval Michal Vecko, ale jeho vedení mu vydrželo jen do nájezdu do druhé zatáčky, kde ho předjel Marek Červený. Mára nenechal nikoho na pochybách, kdože je letošním králem téhle třídy. Postupně si vyjel zhruba 15ti vteřinový náskok, prostě byla radost pohledět jakým stylem jel. Za ním se chvíli přetahovali Michal Vecko, Petr Homola a Martin Holoubek o druhé místo. Kousek za nimi vše pozoroval Petr Bičiště. Nevídaný souboj byl mezi Henrikem Voitem jedoucím na IAMT Moto2 a Jirkou Vališem na GSXR. Náš jezdec si vůbec nebral servítky a velezkušeného německého závodníka i jeho voňavku zle proháněl. Voit měl co dělat, aby se před ním udržel. V průběhu dalšího závodu se dostal Homola na druhé místo, které udžel až do cíle. Domácí Michal Vecko neodolal atakům Martina Holoubka a tak ve finále přišel o pódiové umístění. Taky o deváté místo byla pěkná bitva. Ve skupině po celý závod bojovali David Hanzalík, Martin Sucháček, Jirka Veverka a Petr Košťál. Smolařem závodu byl bezpochyby Olin Hanák, který po nezdařeném startu udělal v průběhu závodu několik dalších chyb a závod nakonej dokončil až jako patnáctý. Marek Červený zajel nejrychlejší kolo průměrem 174,275 kmh!

Spojený závod dvoutaktních tříd GP125, GP250 a 250CRR byl hodně poznamenaný prořídlým startovním polem, kde chyběli Patrik Kolář a Dušan Novosád. Dvěpade GP s přehledem vyhrál Henrik Voit před naším Pavlem Navrátilem a Australanem Ericem Lenserem. Třída GP125 se stala kořistí Rakušana Christophera Edera, na druhém místě skončil René Lohse a třetí Werner Steege. Nejrychlejším z našich byl čtvrtý Olda Podlipný. 250CRR mělo v cíli pořadí Saša Vysloužil, David Hanzalík a Ondřej Kopecký.

Poslední závod obstaraly big bike. Litrová třída slibovala velkou podívanou. Bohužel při startu do zahřívacího kola upadl Radek Kubišta, kterého trefil ze zadních pozic startující Marek Hložek. Zraněného Radka bylo nutné transportovat do nemocnice a tak se start závodu opozdil. Díky incidentu byl závod zkrácený z 12 na 10 kol. Nejlépe odstartoval Pavel Tomeček, který přivedl svoji novou ZXR10 do cíle prvního kola na vedoucí pozici. Ve druhém kole ale přes Tomíse šel Alda Nechvátal a od té chvíle začal svým pronásledovatelům ujíždět. Před Tomečka se dostal na druhý flek Leoš Hlaváček, ve čtvrtém kole se ale Pavel probil zpět na místo druhé, to bylo v první zatáčce po start, ale hned v následující zatáčce lehce havaroval a pro technickou závoadu musel ze závodu odstoupit. Tím se na třetí místo dostal Martin Trachta a tím se fakticky pořadí v závodě ustálilo. Ale pohled na styl vedoucího Aldy bral doslova dech, no on bral dech i pohled na časomíru, nejrychlejší kolo dal Nechvátal průměrem 175.407 kmh. Tak jestli se nepletu, tak Dymokury jsou naším nejrychlejším okruhem… Za povšimnutí jistě stojí i výsledek jezdce startujícího s číslem #33. Pepa Lukšík, bývalý výborný plošinář, si to pěkně rozdával s Rakušanem Toni Rechbergerem a cílem závodu projel na solidním šestém místě.

Sedmnácté, no vlastně první nové, Dymokury jsou za námi. Po organizační stránce proběhla celá akce vcelku v pohodě, jenom škoda těch podělaných kamínků…

Kluci, kteří jste si odvezli šrámy, dejte se do pořádku a stejně jako s ostatními ahoj v Dymokurech 7. a 8. června 2014.   

Výsledky Dymokury 2013